O umrtí v rodině a emocích

2. 8. 2017 mi umřel milovaný pes. Ano, taky se to počítá jako úmrtí v rodině. Ono nezáleží na tom, kdo umře, ale jaký k němu máte vztah. Třeba vám umře babička a s vámi to nic neudělá. Pak si říkáte, že jste asi divní, chladní, když neprobrečíte minimálně celý den. Nejste.
Věty typu „byl to jenom pes“ neuznávám. „Jenom pes“ to byl pro ostatní. Taky neřeknete kamarádovi, když se rozejde s milovanou partnerkou „Byla to jenom ženská“. Pro vás ano. Pro něho to byl někdo mnohem více.

Tímto bych chtěla opravdu zdůraznit, abychom se nebáli a nestyděli se za své city. Ať už to je ke komukoliv. Zdá se mi, že (nejen) v duchovním světě tak nějak není moc místa na projevování emocí. Pořád jsme jen nabádáni, abychom si to pěkně zpracovali a netrápili se něčím, co nemůžeme změnit. Ale hodně z nás si to špatně vyloží a místo zpracování to prostě potlačí…

Když jsem byla na pohřbu mého strýce, seděla jsem v lavici za babičkou (jeho matkou) a její sestrou – řádovou sestrou. Babička plakala, jak se dá v takových situacích předpokládat. Vždyť jí umřel syn! Přežila své vlastní dítě. To je to nejhorší, co se matce může stát, řekli bychom. Jenomže křesťanství na to má asi jiný pohled.

Jelikož jsem seděla hned za nimi, slyšela jsem, jak ji nabádá, ať nebrečí, že je její syn s Pánem a nějaké další řeči, které mě opravdu iritovaly. Možná jí chtěla jen pomoct, nejspíš ano, ale mě se to celé jevilo dost bezcitné. Ono to totiž od ní opravdu vyznělo tak, že by NEMĚLA brečet. Což je strašná blbost!

Proč by si proboha nemohla pobrečet na pohřbu svého syna???? Proč by se měla usmívat a děkovat Bohu, že si ho vzal k sobě a že už je mu dobře??? Babička, která sice není jeptiška, ale je ze stejného „těsta“, z toho „utěšování“ mohla cítit výčitky svědomí, že je slabá a má malou víru v Boha.

Tohle je možná pro někoho extrémní případ zarputilých křesťanů, ale potlačování svých emocí je opravdu dost rozšířený fenomén. Měli bychom se znovu naučit uvolnit se a své emoce.

Já jsem vytvořila video na památku mého pejska, aniž bych věděla, jak velký účinek to na mě bude mít. Říkala jsem si, jestli má smysl něco takového dělat, že je to přece jen moje soukromá věc a stejně to nikoho nezajímá a ani to vlastně nikdo nemůže pochopit, když není mnou. Nakonec jsem ho ale vytvořila. Pro něho a pro sebe.

Výsledek:

Nejen, že jsem hrdá na to, že jsem to zvládla po technické stránce (je to moje první youtube video), taky jsem hrdá na to, že se mi povedlo, i když není zdaleka dokonalé a jsou tam nějaké chyby… I tak mi to trochu zvedlo sebevědomí a potvrdilo, že zvládnu vše, co si zamanu.

To nejdůležitější ale je, že jsem u toho tvoření, které mi zabralo skoro celý den, ventilovala své emoce a opravdu si pěkně pobrečela. Myslím ale, že naposledy. Tímto jsem totiž celou tuto životní kapitolu uzavřela a zdá se, že jsem se s jeho smrtí vyrovnala. Byla to pro mě terapie, která zabrala a jako bonus mám na památku toto video: Příběh jedné psí duše.

A protože u mě od pobytu v Peru všechno probíhá v souvislostech, nedá mi se v tomto článku nepodělit o to, jak probíhal den, kdy umřel. Ty synchronicity v mém životě jsou totiž něco až neuvěřitelného! Miluju je. Dávají mi jistotu, že je můj život tak nějak vedený shůry a že je vše v naprostém pořádku.

S láskou,

Eliška J.