Cesta ke štěstí

SAMSUNG CAMERA PICTURESPřemýšlela jsem nad tím, proč jsem smutná, když mi vlastně nic nechybí. Mám ale pocit prázdnoty. Jsem sice sama. Je ale jedno, jestli jste sami nebo ne, samotu můžete pociťovat i obklopeni lidmi.

Fyzická samota ale něco odkrývá. Člověk se konfrontuje sám se sebou. Když už jsme sami, stejně se snažíme zabývat něčím jiným, než sami sebou. Lidé se bojí být sami. Třeba si to ani neuvědomují na vědomé úrovni. Nikdo nechce být sám, protože by se musel potkat sám se sebou a se smyslem své existence.

I když svůj život naplňujeme bohulibou a šlechetnou činností, oddáme se svým dětem, své práci nebo zálibám. Děláme něco, co nás naplňuje a „jsme šťastní“. Vždyť o tom mluví ezoterické nauky – začni dělat to, co tě baví, odejdi z práce, jdi za svým srdcem. A vy to třeba uděláte a podaří se to a jste šťastní a myslíte si, že jste vyzráli nad životem. Ale je tomu opravdu tak? Nezaplňujete pořád jen tu díru?
Pokud vycházíme z toho, že náš život a vše kolem je jen projekce, která se tvoří zevnitř ven, děláme to pořád všechno naopak. Tohle „zevnitř ven“ je moc důležité, možná jste to někdy už slyšeli. Znamená to, že celé naše vidění světa a všechno kolem nás vychází z nás. Je to logické. Pohled na jeden předmět se liší podle úhlu pohledu člověka, který se dívá. Stejná situace je vnímaná různými lidmi jinak. Takže logicky má každý svůj svět, který vychází zevnitř.

To ale znamená, že cokoliv děláme, aby nám to přineslo štěstí, i když je to starost o rodinu, cestování nebo třeba umělecká činnost, jdeme v opačném směru – čili zvenku dovnitř. Snažíme se dosáhnout štěstí něčím zvenčí. Což není trvalé a dlouhodobé. Co když nám to všechno vezmou? Je jednoduché být šťastný, když dělám co mě baví a jsem zdravý.

Pokud chceme jít opravdu k jádru věci, musíme se zamyslet, jak to udělat, aby to štěstí vycházelo zevnitř ven. Že máme být šťastní při každé činnosti a vše dělat s láskou, to už jste možná také slyšeli, pokud jen občas čtete nějaké návody na spokojený život. Ale. Ono to nějak nejde, že? No nejde. Když si řeknete ok, od teď se budu snažit být šťastný při všem, co dělám a budu to dělat jak nejlépe umím, většinou to moc dlouho nevydrží, není to trvalé…

Tohle není jednoduchá otázka a nemá ani jednoduché řešení. Můžete ale znát ve svém okolí osoby, které to tajemství znají, aniž by ho hledali.. Tenhle článek je teda pro ty, kteří ještě hledají, tak jako já.
Před pár dny jsem viděla v televizi dokument o víře. Jeden dredatý Francouz, co dělá rozhovory s lidmi se silnou vírou. Jel točit do jednoho francouzského katolického kláštera mezi jeptišky. Byl to klášter s asi 50 ženami, které jsou v podstatě odříznuté od světa i od vlastní rodiny. Každá má svou celu, kde jsou samy se sebou, přes den obhospodařují farmu a pole a samozřejmě se modlí. Jedí spolu, ale bez mluvení, a ani mladé novicky mezi sebou nikde venku neklábosí o povrchních věcech. Ale nemohli jste si nevšimnout širokého úsměvu a radostných očí u všech sester, se kterými točil rozhovor, nebo byly jen v záběru kamery. Tyto ženy se pořád smály, ale opravdu, během těch rozhovorů jim pořád bylo něco k smíchu a do smíchu. Měly očividně světlo a velký klid v srdci.

Bylo tam 6 novicek, nejmladší bylo 21 let. Reportér se jí zeptal, jestli jí nechybí něco z vnějšího světa a jak ji napadlo stát se jeptiškou. Řekla, že občas ji chybí dovolené a cestování, ale že ví, že to jsou jen povrchní věci, že to není důležité. Když se jí ptal, jestli je šťastná, bez váhání řekla, že ano a smála se u toho a prostě celá zářila. Všechny tam zářily. Proč?

Nevím, ale vím, že měly víru a měly Boha. Jejich štěstí jen stěží může vycházet zvenčí – z izolace, v uniformách, bez rodiny a kamarádů, tvrdě pracující, bez odreagování, bez milenců a sexu… Jen práce, disciplína a modlení. No chápete to? 🙂

Jeptiškou se ale asi každý nechce stát 😉 Tak jak na to my tady, abychom si i v tom světě, ze kterého se ony vymanily, mohli hledět těch důležitých věcí a mít víru a Boha v srdci?

To zatím nevím…

Vím jen, kde štěstí nenajdu. Budu citovat:

„Není trvalého štěstí v žádném z pokladů světa“. E. Tomáš

Autorka: Eliška J.