Krátká historie porodnictví

Ženy, najděte opět svou sílu a věřte, že rodit umíte bez jakýchkoliv rad. Nikoho neposlouchejte, nikoho nepotřebujete. Stačí poslouchat své tělo a intuici.

Muži (i ženy), přístup ženám jde ruku v ruce s přístupem k přírodě. Pokud si nevážíte žen (samy sebe), nemůžete si vážit ani matky Země. A pokud si nevážíte matky Země…. No… Má nás ráda, ale nenechá se zničit. Pokud bude trpět ona, budeme trpět i my, protože jsme její součástí a jsme z ní živi. Je tady pro nás, jako matka, která nás miluje. Jsme tady ale i my pro ni? Vážíme si toho?

Tady je úryvek z knihy Hypnoporod. Je z toho čtení těžko u srdce, ale je přínosné a hodně objasňuje..

„Máme-li pochopit události, které vedly k našim současným přesvědčením ohledně „utrpení“, kterým byly ženy údajně proklety, musíme se vrátit až do roku 3000 před Kristem, kdy ženy rodily své děti přirozeně a s minimálním nepohodlím, pokud nenastaly komplikace. Wesselová uvádí mnoho odkazů na bibli, které velebí požehnání mateřství stvoření života a city mezi manželem, manželkou a dětmi. Upozorňuje na Mojžíšovu dobu, kdy židovské ženy rodily své děti poměrně lehce a v relativně krátké době, často bez pomoci. Historické záznamy z období těsně předcházejícího Ježíšově době ukazují, že porod často proběhl během pouhých tří hodin. Naopak neexistují záznamy o „kletbě“, která by hrála roli v tehdejších názorech na porod.

V jiných částech světa- ve Španělsku, Francii, na Britských ostrovech a ve staré Evropě – byla v centru lidského života příroda a mateřství. Uctívali tu Matku Zemi, Matku Přírodu a Matku Stvořitelku. Ženy byly oslavovány jako dárkyně života.
Vzhledem k neexistenci povědomí o spojení mezi pohlavním stykem a početím dítěte se věřilo, že ženy rodí děti na základě své vůle. Jako stvořitelky byly vnímány jako spojené s božstvem. Sohy bohyň těchto dávných lidí zobrazovaly ženy s plnými prsy a těl, která zřetelně zobrazovala vzdouvající se břicho ženy před porodem. Primitivní lidé pokládali porod za nejvyšší projev přírody. Když žena rodila, všichni se shromáždili kolem ní v chrámu na „oslavu života“. Porod byl náboženský rituál, nikoli bolestivá zkouška, která se z něj stala v pozdějších letech. Ženy byly živitelkami a léčitelkami, vyvíjely, chystaly a podávaly léky. Léčení vždy přicházelo skrze ruce a léčivou duši žen. Pod dozorem „moudrých žen“ z vesnice spolupracovaly a učily se navzájem. Muži byli sběrači jídla, bylin a stavebních materiálů. Jejich role byly odlišné, ale rovnocenné.

Dokonce i poté, co dominantní roli v rané medicíně převzali muži, se postoj k porodu nezměnil. Ani Hippokrates, ani Artistoteles jako vůdčí postavy řecké lékařské školy, pokud ve svých poznámkách popisovali normální nekomplikovaný porod, nepsali o bolesti. Máme věřit tomu, že přítomnost bolesti u normálního porodu pozornosti těchto učených mužů jednoduše unikla?

Hipookrates a Aristoteles zastávali přesvědčení, že je třeba vyjít vstříc potřebám a pocitům rodících žen. Podporovali myšlenku, aby ženám při porodu pomáhali průvodci. Hippokrates byl ve skutečnosti první, kdo uspořádal a představil formální soubor pokynů pro ženy, které se angažovaly jako porodní asistentky. Aristoteles psal o spojení duše a těla a zdůrazňoval důležitost hlubokého uvolnění během porodu. V případě komplikací se u žen navozoval stav uvolnění, aby se problém mohl vyřešit. V posledním století před Kristem dal další učenec z řecké školy, Soranus, Hippokratovým a Aristotelovým zápiskům podobu knihy. Soranus podtrhoval důležitost naslouchání potřebám a pocitům rodících žen a zasazoval se o využití možností mysli k dosažení uvolnění, které usnadní porod. Podobně jako jeho předchůdci se ani Soranus nezmiňuje o bolesti, pokud nepíše o atypickém nebo komplikovaném porodu. Se ženami se během přirozeného porodu jednalo laskavě, jemně a s radostí. Takový postoj převažoval po několik tisíc let.

Na konci 2. Století po Kristu se ale vzedmula mohutná vlna despektu k ženám, a především k porodním bábám, léčitelkám a moudrým ženám, které byly u porodu tak zásadní. Tato nenávist, kterou bohužel podněcovali někteří z pomýlených prvních křesťanů, později vyústila doslova v holocaust žen, během kterého byly léčitelky, jež dříve zastávaly ve společnosti důležité postavení, za své dovednosti péče a léčení popravovány.

Když vůdci společnosti nově definovali roli žen v náboženství i ve společnosti, nezůstal z původního uspořádání kámen na kameni. Často doslova: kamenné chrámy a oltáře vyznavačů kultu přírody byly zničeny, ženské ikony byly rozbíjeny a zakopávány. Připisovat nějakou důležitost přírodním zákonům či funkcím se stalo závažným přestupkem a veškeré spisy, které se zabývaly přírodními léky, byly zabaveny a zničeny. Také Soranovy knihy bohužel potkal tento smutný osud a představa přirozeného porodu se ztratila. Právě v této době napsal sv. Klement z Alexandrie: „Každou ženu by pomyšlení, že je ženou, mělo naplnit studem“.
Zákon nyní vyžadoval, aby ženy byly v těhotenství segregovány a během porodu izolovány. Veškerá moc nad lékařskými postupy a léčením byla pevně zakotvena v rukou kněží a mnichů a lékaři museli získat povolení, aby mohli posloužit „nemocným, kteří to zasluhují“. Protože ženy byly vnímány jako svůdnice a těhotenství jako důsledek „tělesného hříchů“, rodící ženy nebyla pokládána za nemocnou, která zasluhuje pomoc. Medicínští odborníci měli zakázáno pomáhat u porodů, aby ženám nebyla nabídnuta žádná úleva, a to i v případě komplikovaných porodů. Instituce porodních bab byla zrušena A RODÍCÍ MATKA Tak zůstala izolovaná, bez podpory a vystrašená. Vinou série dekretů byl porod, původně vítaný jako oslava života, degradován na nesnesitelně bolestivou, osamělou a obávanou zkoušku.

Až v této době začalo být do biblických překladů vkládáno „Evino prokletí“, které známe dnes. Do té doby tu žádná zmínka o kletbě nebyla, až na prokletí země Bohem, ze kterého vyplynulo, že lidé budou muset pracovat, aby přežili. S novým překladem měly ženy platit za prvotní hřích – a cena byla opravdu vysoká.

Při svém studiu bible a konzultacích s biblisty zjisti Grantly Dick-Read, že hebrejské slovo etzev, které se v klasickém anglické m překladu bible, tzv. verzi krále Jakuba, vyskytuje šestnáctkrát, se ve většině vydání bible překládá jako „práce, dřina, námaha“, ve spojení s porodem jej ale titíž překladatelé interpretují jako „Bolest, utrpení, muka či soužení“. Další vědci poukazují na to, že proroci ve svém psaní o porodu takové zmínky o bolesti neuvádějí. Wesselová tvrdí, že nikdy nebyla uvalena kletba, která by se vztahovala výhradně na Evu. V knize Genesis hovoří Bůh k Evě i k Adamovi naprosto stejnými slovy. Překladatelé, ovlivnění těžkými okolnostmi porodu, se však promluvu adresovanou Evě rozhodli formulovat odlišně.

Na počátku 16. Století byly objeveny ztracené Soranovy spisy. Ve světě medicíny vzbudily zájem, a ti, kdo jednali podle svého svědomí, se začali vzpírat stávajícím zákonům. Byla napsána první kniha o porodnictví, která vycházela z teorií a učení nejvýznamnějších medicínských filozofů a praktiků, které svět do té doby poznal.

V té době se do praxe vrátily porodní báby, na jejichž povolání se ale pohlíželo svrchu jako na počestné – „nejlépe se hodí pro ženy, aby se postaraly o odpornou záležitost rození dětí“. V Německu, kde proběhl nejvyšší počet poprav léčitelek, napsal Martin Luther „Nezáleží na tom, když se žena unaví nebo dokonce zemře. Nechte je zemřít u porodu. K tomu tady jsou“. Přišel s pojmenováním porodních bab, které vyjadřovalo převládající názory té doby a samo o sobě odkazovalo na bolest. Ženám, které pomáhaly rodícím matkám, přiřkl titul weh Mutters. V němčině znamená weh bolest a Mutter matka, doslova přeloženo tedy „matky bolesti“. Neexistuje žádný náznak, že by takové slovo existovalo dříve.

S příchodem renesance a „znovuzrození učení“ dopadaly rodící ženy lépe, i když ani příchod chloroformu, který se široce využíval u všech medicínských postupů, jejich situaci nijak neulevil. Ženám během porodu byl chloroform upírán. Tento postoj k ženám a rození se neomezoval na Evropu. Na návrh poskytnout rodícím ženám úlevu reagoval jeden kněz z Nové Anglie prohlášením, že by to oloupilo Boha o jejich „hluboké, upřímné volání o pomoc“. Opět vidíme vítězit pomýlená lidská, nikoli boží přesvědčení.
Když na tyto události ohlížíme s našimi dnešními znalostmi, jasněji chápeme, že ženy porod vnímaly s hrůzou kvůli strachu z komplikací a následné smrti, nikoli z rození samotného. Extrémní strach způsoboval extrémní napětí, a to mělo naopak za následek stažení děložního hrdla, které nedokázalo splnit svou přirozenou funkci. Ty, které tuto zkoušku přežily nebo byly jejími svědky, potvrzovaly, že při porodu zažívá žena utrpení.

Až v polovině 18. Století byla asistence u porodu povolena lékařům, většina z nich ale byla neochotná. Muži, kteří se jako lékaři angažovali v porodnictví, nesli silné stigma. V důsledku toho byli lékaři, kteří si k tomuto oboru našli cestu, většinou méně schopní nebo závislí na alkoholu. Na tom ale nezáleželo, protože nezáleželo ani na podmínkách porodu. Rodící matky byly ve světě medicíny vnímány jako bezvýznamné.

Koncem 19. Století trvala královna Viktorie na tom, aby během porodu dostala chloroform. Tak se otevřel prostor pro anestezii při porodu. Vznikla tím však další pohroma, která v evropských zemích i ve Spojených státech přetrvala léta. Porod se začal přesouvat z domova do nemocnic, nikoli proto, že by sám o sobě byl tak nebezpečný, že by se doma nedal zvládnout, ale proto, že po zavedení narkózy se nebezpečnou záležitostí stal. Nemožnost bezpečně sledovat podání anestezie v domácnosti vedla k nejrůznějším problémům, včetně úmrtí. Proto musely ženy, které si anestezii přály, opustit domov a vydat se do nemocnice. Manželé přestali být součástí porodu a rodiny měly nad vlastním porodem jen minimální kontrolu. Začala nová éra a nový přístup k vedení porodu.

V nemocnicích čekal rodící matky opět nevlídný osud. Porodní oddělení byla otřesně špinavá. Nekontrolovatelně bujely infekce z tak banálních příčin jako z nemytých rukou. Mnoho žen, které v porodnicích hledaly bezpečí a dobrou zdravotní péči, zemřelo na infekci, které se začalo obecně říkat „horečka omladnic“. Vysoká úmrtnost matek i novorozenců v porodnicích byla akceptována, protože stále panovalo přesvědčení, že utrpení a smrt u porodu jsou zákonité – i přesto, že u žen, které rodily doma, byla míra komplikací a úmrtnosti podstatně nižší.

Studie Carnegieho nadace z roku 1913 uváděla, že zatímco v porodnicích ženy a děti umírají, britské ženy v rybářských vesnicích a v horách, které rodí v domovech, jež sdílejí s jehňaty, kuřaty a dalšími zvířaty, neumírají ani nezažívají vážné komplikace. Úmrtí v porodnicích byla důsledkem nedostatečné hygieny a vystavení nákaze nemocemi ostatních pacientů, nikoli důsledkem komplikací nebo nebezpečí spjatých s porodem. Nicméně, k úmrtím docházelo a strach ze smrti začal být s porodem spojován ještě pevněji.

Je nemožné si jen představit, že by žena té doby mohla ke zkušenosti porodu přistupovat s jakýmkoli jiným pocitem než s ochromujícím strachem, když věděla, že v případě komplikací zažije přinejlepším strašlivé utrpení a přinejhorším celou zkoušku nepřežije. Porod již zcela zjevně nebyl vnímán jako oslava života. V očích samotných žen byl bolestivý porod trestem, který musejí navěky snášet.

Velká část zásluh o změnu podmínek porodu patří, žene – Florence Nightingalové. Ta obnovila kurzy pro porodní asistentky a prosadila, aby byly v porodnicích přijaty tytéž normy pro hygienu a čistotu jako v ostatních nemocničních odděleních. Využila své schopnosti získávat finanční prostředky a dohlížela na to, aby z porodních oddělení zmizeli neschopní lékaři a alkoholici a by se se ženami zacházelo laskavě.

Bylo však už pozdě. Jakmile byla anestezie u porodu obecně dostupná, kyvadlo se velmi rychle přehouplo od nedostatečné pozornosti a dohledu k přehnané aplikaci lék a procedur. Rychlé nasazení léků a anestezie začalo být u porodů standardem, ať bylo nutné, nebo ne. Protože panovalo přesvědčení, že bolest je u porodu nevyhnutelná, ženy dostávaly během první doby porodní silné dávky analgetik, a jakmile se začala objevovat hlavička, byla jim aplikována celková anestezie. Pravidlem se staly porody pod léky, kdy byly děti z porodních cest vyjímány nástroji. V centru byla úleva pro rodící ženu a účelnost z pohledu ošetřovatel, a do značné míry je tomu tak dodnes.

I přes doklady o opaku neuvěřitelné množství lidí v porodnictví a dokonce i samotných žen stále přijímá mýtus, že bolest je nevyhnutelnou součástí porodu. Široce převládá názor, že to nejlepší, co může žena udělat, je spolehnout se na zdravotníky, kteří jí pomohou celou zkušeností projít, spíše než se předem poučit, jak nepříznivým událostem předejít.

V příliš mnoha situacích se rutinně sahá k umělému vyvolání porodu a jeho urychlování, aniž by k tomu byly medicínské důvody. Právě tyto léky vnášejí do porodu bolet a dostávají jej na kluzký svah, protože k zvládnutí bolesti mohou být nutné další léky. Mnoha rodinám tak zbudou z prožitku porodu příběhy zabarvené omluvami, zklamáním a racionalizací toho, co „se zvrtlo“. Vyprávějí o dlouhých intervalech kruté bolesti, podávání různých léků, o děloze, která se neotvírala, o chirurgických porodech a především o pocitech bezmoci. Tento typ otřesu, v některých případech až traumatu, musí nutně ovlivnit ženy i jejich děti.

Proč ženy zažívají takové zkušenosti? Proč se jejich těla, dokonale stvořená k rození, zavírají ještě dřív, než porod začne? Proč tolik žen žádá, aby jejich děti přišly na svět císařským řezem – procedurou, která byla ještě před čtyřiceti lety tak vzácná, že se na ni pohlíželo s překvapením?

Odpovědí je jediné slovo: strach.“

Autorka: Eliška J.